Prosinec 2015

Kdy jsou naši muži nejsilnějsí

21. prosince 2015 v 10:47 | Lefíček
Kdy jsou naši muži nejsilnější?


Když jsou oporou jiným mužům. Zemřela žena, matka, manželka, dcera, sestra, teta. A můj muž se dokázal celý den starat o svého dědečka, který pohřbíval dceru, a svého otce který pohřbíval sestru. Proseděl celou noc se svým otcem, a prostě tam pro něj byl. A já jsem na něj hrdá. Mohl se zhroutit, mohl dělat, že se ho to netýká. Ale on tu pro ně byl. Na tohle nechci nikdy zapomenout. Tohle je ten moment, kdy přesně vím, proč jsem si ho vzala. Kdy hystericky trval na tom, že půjde s dědou a taky šel. Kdy přikrýval svého otce jako dítě. A pořád držel. A teď až bude čas i na jeho truchlení budu tu pro něj já. A doufám, že budu stejně dobrá jako on.

V předvánočním čase se asi téma umírání a truchlení moc nehodí, ale je už tak vytěsněné, že si s tím pak nevíme rady, když na to dojde. Vytěsnili jsme smrt za svých životů, až do okamžiku kdy udeří. A možná bychom se s ní vyrovnávali mnohem lépe, kdybychom s ní žít uměli.
Kdo z nás zná pohřební zvyky? Kdo ví, jak správně má probíhat rozloučení? At už církevní nebo civilní. Přitom i v okamžiku posledního rozloučení může být jistá krása. Rozloučit se důstojně a s úctou. Vždyť se dnes polovina lidí nedokáže ani správně obléknout. A to nemluvím o tom kolik lidí asi ví, že se upřímná soustrast nepřeje, ale vyjadřuje.
Umírání se přesunulo někam na okraj, kde s ním nikdo nechce nic mít. Každý chce mít pohřeb rychle za sebou, protože je to pro něj nepříjemné. Je to ale poslední možnost setkání se zemřelým. Vlastně je to jeho poslední velký den. A podle toho bychom se měli chovat, protože jednou to bude i náš poslední velký den.


Papíry, papíry, papíry

3. prosince 2015 v 16:11 | Lefíček
Papíry, papíry, papíry
Strávila jsem dnes dvě hodiny v bance. Tolik autogramů jsem nerozdala za celý svůj život. A doufám že už nikdy nerozdám. Bolí mě hlava.
Takovej nátřesk informací jsem úplně nečekala. Celou dobu jsem si opakovala rozděl a panuj, rozděl a panuj, rozděl a panuj. Jenže jak mám rozdělit a opanovat něco, čemu vlastně nerozumím? Je těch papírů tolik, že nemám šanci ani s domácí přípravou. A půlka těch papírů mi přijde jako byrokratickej výmysl, aby lidi měli co dělat. A zase se mi vkrádá na mysl, že u některých věcí je to nastavené na to, kolik toho kdo vydrží, nikoli na to jak dobře nebo rychle to dokážeme vyřešit. Vydržíš tři měsíce průtahů a házení klacků pod nohy dostaneš co chceš. Vyplníš milion kolonek, seženeš a zaplatíš milion razítek, vydržíš jednání s milionem úředníků, kteří ti dají náležitě najevo jak jim je všechno fuk a za to všechno pak možná dostaneš co chceš.
Jen se z toho co chceš už stalo něco uplně jinýho. Už z toho nemáš radost. Už jen vyčerpaně uděláš Uf! konečně je to za mnou. Ta radost a ten entuziazmus ze začátku je už prostě pohřbenej pod všema těma papírama a úředníkama. Nadšení je tatam.
Proč si všechno děláme tak složité? Chápu, že hypotéka na třicet let nejde vyřídit na ubrousku v kavárně, ale vážně to musí být taková papírová mašinérie? Už vím kterou věc podruhé v životě nikdy neudělám. Za celou tu dobu co bojujeme za vlastní dům jsem si poprvé řekla, že se na to radši nevykašleme.

No nakonec to spravil dort a žloutkový věneček.